Petr Pechek:
Můj den
RunCzech Story
Mezi ostatními běžci působí tak trochu jako zjevení. Podle nezbytných brýlí a obnošeného červeného dresu TJ Maratonstav Úpice byste na první pohled netipovali, že před vámi stojí jeden z nejlepších českých vytrvalců. Nemá svoji stránku na Facebooku, nejezdí na vysokohorská soustředění do zahraničí a pracuje na plný úvazek coby programátor. I přesto je Petr Pechek stálicí české běžecké scény a se svými pěti tituly maratonského mistra republiky je nejúspěšnějším maratoncem české historie.
Snažím se trénovat podle plánu a co nejlíp se připravit na hlavní závody sezóny.
Taťka František vyhrál mistrovství ČSSR v maratonu 1983 a má osobák 2:19:20. Mamka Šárka (rozená Balcarová) byla v roce 1980 první ženskou vítězkou Košického maratonu a její osobák je 2:48:50. Sestra Jana se kvalifikovala několikrát na MS a ME v běhu do vrchu. Běh je tak u nás doma jedním z hlavních témat hovoru a občas si spolu zajdeme i zaklusat.
Nikdy jsem neběhal víc než 500 kilometrů měsíčně. Je to dané tím, že chodím do práce a starám se o rodinu. Objem ale není ani pro maratonce úplně vše.
Syn Davídek ovlivňuje trénink hlavně tím, že mám večer míň času na odpočinek. Po večerech je dost divoký a je potřeba ho hlídat.
Já jsem nikdy nebyl moc nadaný na sporty typu gymnastika nebo plavání, kde se vyžaduje pohybový talent, nebo alespoň nějaký základ. Víc sportovat jsem začal v páté třídě na základní škole. V Trutnově, odkud pocházím, nebyl v té době fungující atletický oddíl. Začal jsem proto s během na lyžích. Už tehdy jsem toho v rámci letní přípravy hodně naběhal v kopcích. Po přechodu na gympl se nám běžkařská parta rozpadla, a protože mi šel běh vždycky líp než lyže, tak jsem se rozhodl, že budu jenom běhat.
Stejným stylem běhám odjakživa. Když už jsem nezávodil na běžkách, tak jsem se snažil styl trochu vylepšit pomocí běžecké abecedy, ale už se to asi moc nezměnilo.
Často běhám hodně dlouhou trasu podél Rokytky směrem do Horních Počernic. Dobrá je i trasa přes Hostivař do Průhonic. Když jsem bydlel na Suchdole, několikrát jsem běžel trasu z Kralup do Prahy.
Běhání pro mě bylo, a ještě pořád je, dobrý přivýdělek. Nikdy jsem neměl takovou výkonnost, abych mohl běhat profesionálně. Nejlepší maratonskou formu jsem měl navíc až po vysoké škole, kdy už jsem chodil do práce a o zaměstnání jsem nechtěl přijít.
Moje práce spočívá hlavně v rozvoji a údržbě informačních systémů pro naše zákazníky. Programuji webové stránky a hlavně webové informační systémy. Práce mě většinou baví, jinak bych ji ani nemohl dělat.
Zaměstnavatel mi vychází vstříc pružnou pracovní dobou. Mohu si jít zaběhat třeba dopoledne a pak zůstávám v práci trochu déle. A taky není problém, když si vezmu dovolenou na soustředění nebo na závody.
Řekl bych, že ideální věk na maraton je okolo třicátého roku, nebo krátce před ním. Je to ale u každého individuální. Záleží na tom, jak moc běžec předtím trénoval, jakým disciplínám se věnoval. Ideální věk tedy určitě existuje, ale může se u různých běžců lišit.
Pražský maraton jsem nevynechal od roku 2009 a beru ho každoročně jako vrchol sezony a snažím se být v co nejlepší formě. Na trati je skvělá atmosféra a fandí mi tam spousta známých. Nejraději vzpomínám na titul z roku 2011, kdy se mi podařilo zaběhnout osobní rekord (2:18:26), který už asi těžko překonám.
Mým úplně prvním trenérem byl můj táta, který mi občas i dnes s něčím poradí. Po příchodu do Prahy mně výborně sednul systém tréninku Jana Kervitzera. A taky mi vyhovuje to, jaká je parta na tréninku i na soustředěních. Kerteam je pro mě něco jako druhá rodina.
Chtěl bych se ještě jednou dostat na nějakou mezinárodní akci a taky bych rád zaběhnul ještě jednou maraton pod 2:20. Docela by mě lákalo i zkusit si něco delšího než maraton. Nevím, jestli na to dojde a jestli najdu odvahu na ultra trénovat. To je podle mě těžší než samotné závody.
Text RunCzech Story s Petrem Pechkem vychází z rozhovoru pořízeného pro běžecký časopis B. Jeho plné znění si můžete přečíst zde.