Jiří Homoláč:
Můj závodní den
RunCzech Story
Pokud budeme hledat nejlepšího českého vytrvalce současnosti, asi málokoho napadne někdo jiný, než sedmadvacetiletý Moravák, který pravidelně trénuje v Keni a na závodech ho nepotkáte bez oblíbených černých brýlí. Jiří Homoláč se na pozici tuzemské jedničky vyšvihl za pomocí trenéra Róberta Štefka a při dubnovém Sportisimo 1/2Maratonu Praha si zaběhl skvělý osobní rekord 1:03:23. Při RunCzech story si tak nyní posvítíme na typický závodní den Jiřího Homoláče.
Půlmaraton startoval v deset, takže já vstával v šest. Každé závodní ráno začínám tím, že si rozpustím sáček jedlé sody ve vody a vypiju to. Je to takový můj předzávodní pomocník, pročistí mě to a nemám na závodě problémy s tím, že by se mi chtělo na záchod. Na snídani si dávám obvykle pečivo se sýrem, abych měl něco v žaludku, ale zase ne tolik, abych se přejedl.
Batoh s věcmi, které budu na závod potřebovat, si chystám den dopředu, ať nemám zbytečné stresy. Večer taky fotím hromádku s dresem, botami nebo hodinkami, fotku pak dávám na Instagram. Je to už tak trochu můj rituál.
Po snídani si jdu ještě na chvíli odpočinout, a když už odjíždíme na závod, nasadím si sluchátka, abych už se koncentroval jenom na sebe. Snažím se uzavřít do sebe a oprostit se od okolního světa. Propočítávám si časy a představuju si, jak chci běžet. To, že si v hlavě promítnu vizualizaci závodu, je pro mě důležité.
Cestou na start jsem si na mobilu četl povzbuzující zprávy a ještě dal poslední příspěvek na sociální sítě. Hodinu a půl před startem ale telefon vypínám a soustředím se na závod.
Sluchátka mi z uší vypadávají, takže si je musím přelepovat. Používám tejpu, drží líp, než obyčejná náplast. S hudbou v uších totiž běhám docela hodně. Vlastně jenom když běžím s někým, tak sluchátka nemám, jindy ano. Často se mi ale stává, že hudbu vůbec nevnímám a vůbec nevím, co mi zrovna hrálo.
S trenérem jsme se po třech měsících viděli až na startu půlmaratonu. Já trénoval v Keni, on mi posílal instrukce mailem a volali jsme si, ale viděli jsme se opravdu až v Praze. S Róbertem Štefkem spolupracujeme od loňského srpna a já jsem moc spokojený, myslím, že nám to klape. Umí mi poradit ze svého pohledu bývalého špičkového běžce, dobře ví, jak se na trati chovat, protože si to všechno mockrát zažil.
Vždycky, když jsem v Praze, jdeme si spolu zaběhat, pořád je ve skvělé kondici. Já mu uteču, ostatně by bylo asi něco špatně, kdyby ne, ale kdyby trošku potrénoval, měla by se česká špička pořád co otáčet.
Rozcvička. Nějakou hodinu až padesát minut před startem se začínám rozklusávat, vychází to zhruba na dva nebo tři kilometry. Pak se protáhnu, udělám běžeckou abecedu a pár rovinek. Celé to zabere necelou půlhodinu, abych protočil nohy a trochu se prodýchal. Potom jdu do šatny se převléct a připravit se na start.
Pořadatelé mi zajistili vodiče na čas pod 63 minut a já se za něj od začátku zaháknul. Můj vodič byl z týmu Run2Gether, což měl napsané vzadu na dresu. Já se na to furt díval a říkal si, že prostě musíme vydržet a běžet spolu, prostě Run2Gether! Byla to docela dobrá motivace…
Vodič je při závodě velká pomoc. Když správně nastavíme tempo a vodič ho drží, já se nemusím na nic soustředit, prostě se ho chytnu a běžím za ním. Kdežto kdybych běžel sám, musel bych si tempo hlídat sám a nebylo by to takové. Výsledný čas by hodně ovlivnili ostatní soupeři, jestli bych běžel sám nebo s někým spolupracoval… Těžko říct, jaký čas bych zaběhl bez vodiče, třeba stejný, ale taky bych mohl být o minutu pomalejší. S vodičem je to zkrátka jistější.
Ještě na nějakém sedmém kilometru jsem zvládal vnímat okolí, to mi fandili dokonce i lidé běžící v protisměru, to je vždycky super. Závěrečná část za Libeňským mostem už je ale vždycky hodně těžká, moc lidí tam nebývá, tak jsem se soustředil na vodiče, abych udržel tempo. V centru města nebo na mostech už ale zase byla lidí spousta, to vám hodně pomůže. Třeba od dvacátého kilometru do cíle mě fanoušci hnali neskutečně.
Zhruba jsem tušil, na jaký čas běžím. Na každých pěti kilometrech je časomíra a já znám mezičasy nazpaměť. Věděl jsem, že jdeme na čas okolo 63 minut, jenom na posledních kilometrech jsem trošičku vytuhnul. I tak jsem si v Praze zaběhl osobní rekord, což byl zároveň nejlepší český výkon snad za dvacet let. Měl jsem radost, ne že ne.
Loni jsem svému vodiči nestihl poděkovat, takže letos jsem na to myslel a v cíli jsme se objali. Když se mi závod povede, finiš si hodně užívám. Já jsem na půlmaratonu v Praze loni běžel pod 64 minut a letos jsem se cítil ještě líp, věřil jsem, že by to mohlo být o minutu lepší. Sice to nakonec o 23 vteřin nevyšlo, ale i tak jsem fakt spokojený. A navíc, příště to dám!
Když vyhrajete, čeká vás docela dlouhé kolečko povinností – jdete na vyhlášení vítězů, pozávodní tiskovou konferenci, antidopingovou kontrolu… Sice je to trochu zdlouhavé, ale když se závod povede, vůbec mi to vůbec nevadí, prostě to k tomu patří. A na stupních vítězů si to dokážu užít.
Na dopingovce obvykle dost dlouho čekám, než se mi začne chtít na záchod. Při běhu se hodně potím, takže mi to chvilku trvá. Po půlmaratonu jsem vypil snad dva litry vody, než to šlo, a většinou tak s komisaři zavírám místnost. Ale aspoň si s nimi můžu pokecat, co je nového, koho chytli a tak…
Zatím se mi nestalo, že by za mnou komisaři přišli domů, ale před pár lety mě odchytili, když jsem se šel v civilu podívat na závody do haly. Jsem rád, že se kontroly dělají a myslím si, že by mohly být klidně i častější. Pořád je hodně lidí, co chtějí obejít pravidla, a sport má být čistý.
Po půlmaratonu jsme s ostatními vítězi vyrazili na pozávodní party na Výstaviště. Byla tam i Joyciline Jepkosgei, která zaběhla hned čtyři světové rekordy. Běžela skvěle a pro mě je to taky dobrá motivace, aby mě holky nepředběhly.
Po závodě jdu na masáž, nohy nebo záda dostanou při závodě zabrat, tak se hodí, když je můžu takhle uvolnit. A na masérském lehátku je taky prostor na napsání příspěvku na Facebook
Když jsem na závodech RunCzech v Praze, jdu v hotelu ještě do bazénu, vířivky a do páry. Regenerace je vždycky různá, ale vždycky hodně důležitá.
Můj dlouhodobý cíl je maraton. Je mi sedmadvacet, a to někteří běžci s maratony ještě ani nezačali. Věřím, že to nejlepší mám teprve před sebou.
Kam až můžu vylepšit svoje nejlepší časy? To nevím. Já se hlavně chci posouvat dopředu a uvidíme, kde je můj strop.