Ondřej Fejfar: Běhat v horách? Už jenom to je výhra!
Silnice, dráha, terén a především hory. Tam všude Ondřej Fejfar, sedmadvacetiletý rodák z Vrchlabí rád běhá i závodí. Je nejúspěšnějším Čechem na karlovarském půlmaratonu, na kolonádě vyhrál hned dvakrát, ale do povědomí běžecké veřejnosti se zapsal jinde. V horách. V hodně vysokých horách, kde běhá (a taky vyhrává) skyrunningové závody. Jak se na něco podobného trénuje? Vydali jsme se to zjistit do Krkonoš.
Loni jsem dodělal školu a teď postupně najíždím do pracovního režimu. V lednu jsem začal pracovat na částečný úvazek v IT firmě v Praze. Když jsem doma, trénuju dvoufázově, ale nerad vstávám brzo, snažím se být vzhůru nějak rozumně, aspoň před devátou.
Snídaně je základ, ale že bych nějak speciálně řešil, co jím, to zase ne. Potřebuju nabrat energii na dopolední trénink, dobré na to je třeba pečivo s burákovým máslem a marmeládou.
Jsem Vrchlabák, narodil jsem se tu a celý život tu žiju. V Praze v práci se snažím být maximálně do čtvrtka, abych přes prodloužený víkend mohl trénovat ve Vrchlabí.
Dopolední trénink mám většinou nejdelší, mám dlouhý výběh nebo těžší intervalový trénink. Letošní zimu jsem po letech začal využívat skialpy. Když nejdu na ně, varianta je dlouhý běh nebo těžší intervalový trénink.
Na skialpy chodím s kamarádem Radkem Grohem a dneska nás čeká výšlap sjezdovky na Medvědíně. Za tři hodiny jsme schopni vyšlápnout ho třeba pětkrát, což je převýšení ke dvěma a půl tisícům metrů. Občas je to sice trošku pakárna, proto je lepší, když jdeme dva. A navíc si to vynahradíme jiný den, kdy vyrazíme mimo sjezdovky čistě na hřebeny.
Skialpy jsou skvělý trénink na moji hlavní disciplínu, tedy skyrunning. Skyrunning je běh v horách, konkrétně v těžkém horském terénu s extrémním stoupáním i klesáním, sklony svahů jsou klidně i čtyřicet procent. To znamená, že trénink na skyrunningové závody u nás není úplně jednoduchý a několikrát za rok je potřeba vyjet trénovat do zahraničí, ideálně do Alp. Ale když jsem doma, snažím se co možná nejvíc běhat v Krkonoších.
Loni jsem hodně běhal vertikální kilometr, ten je součástí skyrunnigového běhání. Letos bych už se chtěl posunout k delším skyrace závodům.
Dneska to na Medvědíně bylo dobrý, nebyli žádní lidi. Aby foukalo tolik, že nejezdí lanovka a my máme celou sjezdovku jenom pro sebe, to se podaří málokdy. V takových podmínkách je sjezd za odměnu.
Nejprudší pasáže Medvědína mají podobný sklon jako trasy, které běháme na vertikálním kilometru. Jeden z nejprudších závodů se loni běžel v Santa Caterině v Itálii. Na stejné sjezdovce se jezdí světový pohár ve slalomu, a já tam v létě běhal. To už je fakt kopec.
V posilování a protahování mám rezervy, to přiznávám. Snažím se trochu posilovat s vlastní vahou těla, dřív jsem občas zašel do posilovny, ale na to teď není moc čas. Poslední dobou využívám hodně masážní válec. Bolí to na něm jako čert, ale krásně se uvolní svaly a druhý den se cítím líp.
Při dvoufázovém tréninku moc dalších věcí nestíhám, bývám docela unavený. Pokud trocha času zbyde, většinou ho prosedím u počítače. Plánuji na něm svoji sezónu, závody, soustředění. Vše zabere hodně času a když se vydám do zahraničí, v devadesáti procentech případů si musím zajistit všechno sám. Někdy je to logisticky celkem náročné. Krom toho se také věnuji svým vlastním projektům. Třeba pořádám běžecké kempy pro veřejnost. Zrovna v dubnu budeme ve Vrchlabí jeden mít.
Z dopoledního tréninku přijdu klidně ve tři, o půl čtvrté obědvám a navečer jdu do posilovny, do sauny nebo se lehce proběhnout.
Dneska jsem zvolil hodinový výklus po rovině přes Vrchlabí, kde neřeším tempo. Ono když je hodně sněhu a pod ním led, řešit to nejde, ani kdybych chtěl.
Od malička jsem sportoval, začínal jsem u atletiky a dlouho ve Vrchlabí hrál hokej. Ten mi v mládí zabral veškerý čas, už tehdy jsem si ale zvykl na pravidelný trénink a na disciplínu. Běhání mě vždycky bavilo, docela mi šlo a už při hokeji jsem poznal, že fyzičku mám z týmu nejlepší, po technické stránce to už bylo horší… Hodně jsme běhali v rámci letní přípravy a někdy od patnácti jsem na vlastní pěst začal objíždět místní přespoláky. A tam jsem si řekl, že běhání by mohlo být sport pro mě.
Baví mě střídat závody na různém povrchu, jsem závodní typ. Na vytrvalce mám docela dobré rychlostní předpoklady, osobák na desítku mám 30:22, a tahle rychlost se dá dobře využít i v terénu. Já si na silnici i na dráze dobře zazávodím. Baví mě, že se dostanu do rychlosti, v rychlém tempu mě baví trénovat i závodit. Ale je pravda, že mezi horskými běžci tohle moc obvyklé není. A naopak spoustu dráhařů nebo silničářů představa běhu do kopce děsí. Já si užívám oboje.
Pravidelně jezdím na půlmaraton do Karlových Varů. Je to vlastně docela náhoda, já se tam objevil při prvním ročníku a strašně se mi tam líbilo! V den závodu jsem byl ve Varech poprvé a úplně jsem si to tam zamiloval. Teď je pro mě karlovarský půlmaraton taková srdcovka – bývá tam skvělá atmosféra a nádherné prostředí. A mimochodem mi vyhovuje i profil, karlovarská trať patří mezi ty těžší a pro mě kopce překážkou nejsou.
Krásné trasy se dají běhat i v okolí Vrchlabí, Krkonoše jsou vlastně za kopcem.Tohle je jeden příklad zimní varianty, ale nakroužit se toho tu dá vážně hodně.
Peklo, docela příhodný název pro ulici, kde se dají trénovat kopce. Ale já bych se opakoval, mám je prostě rád.
Myslím, že mi běhání docela jde, a když vám něco jde, máte to rádi. U jakéhokoliv skyrunningového závodu, vertikálního kilometru i normálního běhu do vrchu je pro mě navíc odměnou už jenom to, že jsem v krásném prostředí na horách. Bez ohledu na to, kolikátý doběhnu, si to užívám.
Ondřej Fejfar
Běžecké kempy pro veřejnost
Podívej se na další RunCzech Story
