Vězeňkyně Marie:
Běh je pro mě naděje
RunCzech Story
Marii by nikdy nenapadlo, že následující řádky bude sepisovat za vězeňskou zdí. Pochází z velké rodiny a nic nenasvědčovalo tomu, že se ocitne na šikmé ploše.
V pubertě však přišel zlom – drogy, nešťastná láska, loupeže… Nyní je Marii třiadvacet let a své dny tráví za mřížemi v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. A chce změnit svůj život. K tomu ji nyní vede Yellow Ribbon Run – Uteč předsudkům, projekt pomáhající vězňům a bývalým odsouzeným se začleňováním se do běžného života. Marie v uplynulých týdnech a měsících se žlutou stužkou na hrudi, symbolem Yellow Ribbon Run, natrénovala na vězeňském dvoře na O2 Pražskou štafetu. Už ve středu 14. června tak Marie spolu s dalšími odsouzenými, pracovníky vězeňské služby nebo ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem bude kroužit pražskou Stromovkou.
Pocházím z velké rodiny, mám čtyři sourozence a celou svou rodinu miluju nade vše. Neustále jsme se však stěhovali, chvíli jsme já a sestra žily i v diagnostickém ústavu.
A potom, v 15 letech, přišel pád. Odstěhovala jsem se od rodičů, toho teď hodně lituju. Vždyť já byla ještě malá holčička.
Život se mi v patnácti zastavil, začala jsem brát drogy. Do toho přišla velká láska, která zbořila hranice. Moje zamilovanost a drogová závislost mě zničily.
Jmenuju se Marie, je mi 23 let a jsem za loupeže poprvé ve výkonu trestu.
Trest jsem dlouho nemohla přijmout. Zhruba do té doby, než jsem se vzpamatovala z drogového opojení. Asi tak 10 let jsem nežila řádný život, vládly nade mnou drogy a stala se ze mě hrozná osoba. Neustále si říkám, proč se to muselo stát, kde byl problém.
Drogy vás kompletně změní. Vnímat skutečný svět můžete jen na chvilku, kdy droga přestane působit. Jenže tahle chvilka s další dávkou pomine. Když jsem si později četla svůj spis, přišlo mi neuvěřitelné, že jsem byla něčeho takového schopná. Myslím si, že pokud by mě nezavřeli, je možné, že bych už ani nebyla na světě…
Trest je pro mě svým způsobem záchranou. A změnil mě víc, než jsem čekala. Utřídila jsem si myšlenky a hodně mi toho došlo.
Ve věznici vstávám v pět, obleču se, vyčistím zuby, učešu, nalíčím. Hodinu na to máme „sčítání“ a potom odcházím na snídani. Po snídani jdu na své pracoviště, pracuju ve věznici jako uklízečka. Jsem za to moc ráda – zaměstnání je pro většinu odsouzených možnost, jak se dostat ven z patra, navíc můžete splácet svoje dluhy a něco si našetřit.
Po práci, tedy kolem třetí odpoledne, se vracím zpět na pokoj. Plním si svoje povinnosti nebo jdu na aktivitu. A druhým rokem spolupracuju s neziskovou organizací Sananim, která pomáhá drogově závislým.
Nejtěžší je vyjít s lidmi, kteří jsou tu zavření se mnou. Ale dá se s nimi i navázat přátelství. Když jsem nastoupila do výkonu trestu, měla jsem na pokoji jednu starší paní. Mám pocit, že kdybych ji nepotkala, zvládala bych to ve věznici mnohem hůř. Hodně mi pomohla. Když odešla, bylo to pro mě těžké. Ale jsme stále v kontaktu a píšeme si.
Yellow Ribbon Run se u nás koná již podruhé. Když jsem loni koukala na odsouzené, jak ve věznici trénovaly, říkala jsem si, že vypadají tak svobodně…
Já se do Yellow Ribbon Run zapojila letos. Chci si dokázat, že zvládnu moje cíle plnit a dotáhnout je do konce. Chci zvládnout trénovat, i když je to náročné. A taky chci běžet za všechny odsouzené, kteří chtějí lepší život a něco dokázat.
Běhat chodím třikrát týdně, i když jsem se žádnému sportu dřív nevěnovala. O běhu a Yellow Ribbon Run si dělám deníček. Dávám do něj fotky, píšu zážitky, například když jsme byli běhat v Praze. Můj dědeček celý projekt sleduje už od začátku. I v sedmdesáti kouká po Facebooku a snaží se o Yellow Ribbon Run najít všechny možné informace. Znamená pro mě velkou podporu.
Běh je pro mě naděje. Cítím to.