Eva Vrabcová

„Lyžovala jsem od pěti let a každý rok to bylo pořád dokola. Stala se z toho práce a povinnost. V běhání jsem našla radost, je to pro mě nový náboj života.“

„Uběhnout maraton mě poprvé napadlo ve dvanácti, když jsem ho viděla v televizi. Tehdy se trenér smál, že na to mám dost času, až budu starší, a teď ta chvíle konečně přišla.“

„Na olympiádu jsem se kvalifikovala díky času na pražském maratonu, ale já jsem se o to nesnažila. Chtěla jsem běžet, jak nejlépe umím, ale jestli to dám na limit nebo ne, to bylo pro mě vedlejší. Prostě jsem běžela podle sebe.“

„Před lyžařskou sezónou 2013/2014 jsem přemýšlela, že bych skončila ve světovém poháru a šla jezdit laufy za tým Lukáše Bauera nebo i o tom, že skončím úplně a najdu si práci. A pak to přišlo.“

„I kdybych nebyla profesionálka, lyžovat a běhat budu vždycky, bez toho bych nedokázala být.“

„Když neběhám, vařím a peču. To jsou mé dva velké koníčky.“

„Můj tréninkový plán je náročný. Když se ale nejdu den proběhnout, jsem celá nesvá. Snažím se ale dodržovat volné dny.“

„Teď mi lyžování začíná docela chybět. Takže se může stát, že se k němu ještě někdy vrátím. Zkrátka nikdy neříkej nikdy.“

„Já bych bez závodů nemohla být. Běhání samo o sobě je sice super vždycky, ale já k němu potřebuji mít náboj navíc v podobě závodů. “

„Takový adrenalin jako při závodě v tréninku nikdy nezažijete. Je mi úplně jedno, jak velký závod je, už jenom to, že se běží o něco a já chci předvést svoje maximum, je důležité.“

„Užila jsem si každý závod, těším se na další a přechodu z lyží nelituji ani trošičku.“

„Spousta lidí tvrdí, že kombinovat lyže a běh nelze, ale já si to nemyslím. Není to snadné, ale jde to.“

„Překvapilo mě, že je pro mě tak těžké běžet při závodě pomalu, přestože si to tak naplánuji. Asi jsem prostě typ, který když dostane číslo, prostě běží.“

„Pauza v září byla spíš prevence. Já se cítila v pohodě, ale v krvi bylo vidět, že tam únava je. Aby to nesklouzlo k chronickým problémům nebo aby se únava neakumulovala, nasadila jsem posezónní odpočinek a dala si čtrnáct dní pauzu.“

„V tuhle chvíli budoucnost příliš neřeším. Bude to i otázka toho, kdy se rozhodneme mít mimčo, přece jenom čas letí… Ale nějak přesně to neplánuji, ono to ani nejde. Pánbůh se nejvíc směje, když člověk plánuje, tak se to snažím moc nedělat.“

„Myslím, že v maratonu je to takové, že člověk nikdy nemůže říct, že o něm ví všechno, vždycky ho může překvapit a vytrestat.“

„Musím zapracovat na tempovém tréninku. Já běžím jedním tempem a zrychlení prostě neumím, což je otázka tréninku. Soupeřky prostě na kilometr zrychlí a já to nejsem schopná akceptovat.“

„Energie lidí, kteří stojí u trati a fandí, je nenahraditelná. Pro mě osobně je atmosféra snad největší zážitek z běhu. Když lidi fandí, že ani neslyším svůj dech, je to nepopsatelné. Lepší atmosféru, než na závodech RunCzech, jsem nezažila.“

„Při Běhu pro hospic v Červeném Kostelci jsem Bellu od čtvrtého kilometru táhla za sebou. Ona je ve své podstatě líný pes. Ráda si běhá sama, ale to je tak všechno.“

„Neupínám se ke konkrétním časům. Když si pak člověk stanoví takhle konkrétní cíl a řeší, že každý kilometr musí mít za takový a takový čas, přijde mi, že to strašně svazuje nohy.“

„Uživit se jako profesionální běžec není jednoduché, ale v lyžování to bylo horší. Jsem ráda, že na závodech RunCzech si něco můžu vyběhat, to v lyžování bylo vlastně nemožné.“

„Se svými výkony jsem víceméně spokojená. Stoprocentně spokojený není asi nikdy žádný závodník, vždycky se najdou drobnosti, které by mohly být lepší.“

„Vždycky jde zaběhnout lepší čas. Už jen samotné závody byly úžasné zážitky, ale já si nejvíc cením toho, jak se ke mně všichni lidé okolo závodů chovají. To je pro mě nejlepší motivace a odměna.“